6. Etapa

2021   Teplice – Plzeň 176 km

Štěpán:

Boscorun a můj nejdelší běh – 117km
Boscorun je štafetový etapový závod. Během osmi let jeho trasa obíhá všechna Salesiánská střediska v ČR. Letos byla v pořadí 6. etapa z Teplic do Plzně. Náš tým „4ák BĚŽÍ“ se účastní od prvního ročníku a já jsem vždy jeho součástí. Po loňském zlatém hetriku, jsem se rozhodl na rok tým opustit a běžet sám. Klasicky je závod určen pro 5-10ti členné týmy. I beze mě se tým Budějčáků popral s tratí parádně a již po čtvrté v řadě vyhrál.
Na mě čekal úkol jiný, poprat se s tratí a jejími nástrahami sám a doběhnout co nejdále. Start se kvůli opoždění jednoho z týmů opozdil téměř o tři čtvrtě hodiny a tak jsme vystartovali až v 17:43. Pro mne nepříjemnost taková, že jsem se mohl najíst pořádného jídla později, ale snad se s tím tělo nějak vyrovná.
Po startu mi všichni běžci rychle utekli. Posledního z nich jsem zahlédl někde na sedmém kilometru. Plán byl vybíhat v tempu kolem 6min/km a toho jsem se držel. Až do již zmíněného sedmého kilometru se probíhalo ulicemi Teplic a okrajové části Kladruby a trasa byla dosti nudná. Až poté se zahnulo ze silnice prudce vpravo a o zábavu bylo hned postaráno. Nejprve cesta zarostlá kopřivami poté běh bez cesty po zoraném poli a pak jsem hned zabloudil. Nebo spíš ze zoraného pole bez cesty nenašel cestu do lesa. I když hodinky hlásily cca 30m od trasy, správnou cestu jsem v hustém lese hledal několik minut.
Cesta dále pokračovala střídavě poli, lesy a loukami s minimem asfaltu. Probíhal jsem Ohníčí, Kostolomlaty pod Milešovkou a ve Štěpánově vběhl do CHKO České Středohoří. Prakticky od Teplic, to bylo stále do kopce, až na 24.km, kde jsem se přiblížil k vrcholu kopce Hradišťany a vystoupal na nejvyšší bod celé trasy – téměř 700m.n.m. Odtud trasa začala pozvolna klesat přes Červený Újezd do Měrunic. Bohužel se posunutý start ukázal pro mě jako nešťastný i proto, že první část jsem běžel nalehko a batoh (včetně čelovky) jsem měl nachystaný právě v Měrunicích. Tam na mě čekala Marký s Viky a já už dobíhal téměř za tmy.
Dal jsem si večeři, převlékl se ze zpoceného oblečení, dobil trochu hodinky, přebalil věci v ledvince a dál už poběžím natěžko a také úplně po tmě.
Rovinatá polní cesta se brzy změnila v prudký seběh a já prvně zjistil, že padá slušná rosa, což bude boj ve zbylých kilometrech trasy, kdekoli se bude probíhat trávou. Z obce Lužnice, vedla trasa jedním z mála delších úseků po asfaltu a tak to ještě pěkně odsýpalo. Na cestu navíc svítil měsíc, téměř v úplňku, který mě doprovázel celou noc, a trasa směřovala, přímo k němu. V některých asfaltových úsecích jsem dokonce vypínal čelovku a běžel úplně potmě. Cestou do Loun vedla trasa ještě přes dva významější kopce „Milá“ a „Raná“. I když ne na úplné vrcholy, vždy dalo stoupání dosti zabrat. Stále jsem běžel celou dobu, vyjma nejprudších kopců, kde jsem šetřil síly chůzí a vždy něco snědl.
V Lounech byl jediný povinný checkpoint a já si zde doplnil vodu z kanystru, který mi sem dovezl organizátor. Též zde končila má druhá část trasy (měl jsem ji pro sebe rozdělenou na 7 úseků dlouhých 20-30 km, po které jsem měl vždy v plánu delší pauzu). Opět dobíjím hodinky, větrám a mažu nohy, vysypávám nepořádek z bot a konám podobnou údržbu. To vše na náměstí plném lidí, protože ve městě je nějaký koncert a hospody v přilehlém okolí jsou přeplněné.
Z Loun vybíhám do třetího úseku, a také krátce za nimi protínám pomyslnou třetinu celé trasy. Až doposud se běželo parádně, i když od prvních kilometrů cítím, že nejsem úplně odpočatý a nohy bolí více, než by asi měly. Cesta vede hodně po polních cestách, ale vyjeté koleje jsou dosti zarostlé trávou, která je úplně mokrá. I v lesích to vypadá, jako po dešti, protože všude kape voda. Občas se probíhá loukou, kde je i mlha. Nohy mám mokré od zhruba 40.km a chodidla mě začínají nepříjemně pálit. V mokré a vysoké trávě častěji přecházím v chůzi a tempo se tak zpomaluje. Při předběžných propočtech už teď vím, že celou trasu nezvládnu do tmy. Je tedy pouze otázkou, jak daleko doběhnu. Propočítávám i na kolikátém kilometru začne svítat, protože noc je dlouhá a dost nudná. K ránu mě přepadá únava a při zpomalení i spánek.
Chvíli zvažuji, že bych si tyto dva noční úseky rozdělil na tři kratší a dříve si převlékl jediné suché ponožky, které s sebou nesu, ale nakonec, se za Konětopy ( zajímal by mě vznik názvu) opět ponořím do tmy lesa a běžím dál. Tato část trasy je hodně kopcovitá a terénní. Tma a čím dál více unavené nohy nedovolí moc běhu. Chodím už i v sebězích, protože mám strach o kotníky. Čelovkou si svítím těsně před sebe, což se mi v jeden moment vymstilo. Kmen v úrovni hlavy mě srazil k zemi. Žádná velká rána to nebyla, ale v seběhu vratkému těžišti moc nechybí a už se válím na zemi. Jeden „skoropád“ už jsem měl, když jsem v běhu jednou nohou nabral klacek, kterým jsem si podrazil druhou. To jsem ale vybral.
Po docela dlouhé době vybíhám z lesa do světla obce Domoušice, kde mám plánovanou pauzu na 80.km. Hned se zouvám a větrám rozmočené nohy. Potom teprve nabíjím hodinky, pod zpocené tričko oblékám suché tílko a nasazuji návleky na ruce. Píšu zprávu Marký, mažu si nohy, měním ponožky za suché a vysypávám boty.
Do čtvrtého úseku už vybíhám s menším nadšením. Sice se na východě začíná mírně rozednívat, ale každý kilometr bolí čím dál více. Z Domoušic vedou navíc snad dva kilometry podél trati mokrou loukou, a tak mám ponožky rychle opět mokré. Spánek se jen těžko daří potlačit. Při chůzi není tak potřebné soustředění a já se chvílemi přistihuji, že se slušně motám. Mimo les už postupně vypínám čelovku, v lese je ale ještě dlouho tma. Kolem 90.km se rozednělo definitivně, ale náladu moc nevylepšila mlha. Ze stromů regulérně prší – počasí jak na podzim. Přesto traktory a kombajny ze všech vesnic vyjíždějí na okolní pole.
Propočítávám, kdy budu v Rakovníku. Měl jsem tam být ráno kolem půl sedmé. K 45min zpoždění kvůli startu, však musím přidat ještě minimálně jednou tolik. S Rakovníkem je spojený nejen konec mé čtvrté části trasy, ale také nákup. Dochází mi nejen pití, ale i jídlo. Sladké už skoro nemám a na klobásky nemám chuť, při představě jejich zapíjení jonťákem. Též zvažuji, že bych to už tam ukončil a nechal se odvézt. Cíl překonat 100km tam bude totiž naplněn a s blížícími se puchýři nemám moc další motivace pokračovat v cestě.
V noci jsem si postupně připomněl všechny mé nejdelší běhy:
– první běh nad 70km – 74km kolem Lipna,
– noční běh z Tábora ze začátku těchto prázdnin (77km),
– jarní běh při zavřených okresech – hraniční kámen a zpět (85km),
– mé první ULTRA, ale tenkrát spíše odchozené – 95km na B7 – staré už 5 let,
– a 2x STOVKU (z Nového Údolí do ČB a MČR v Plzni)
…vše jsem už tímto během překonal!
Do Rakovníka přibíhám těsně před půl devátou a hned na začátku je při cestě otevřený obchod. Kupuji pivo a magnézii. Snídám klobásky a Magnézii dolévám do vaku na vodu do zbytku jonťáku. Neplánuji už dlouhý běh, proto nedobíjím prvně hodinky a boty už raději nesundávám. Další trasu konzultuji napřed s mapou a pak plán sděluji po telefonu Marký. Nevolal jsem jí, aby pro mne přijela už sem, takže zatím nevyrazila (po večerním setkání o první pauze, se s Viky vrátila do Teplic na přespání a ráno dle plánu měla opět vyrazit za mnou a buď mě naložit, nebo mě zbytek trasy následovat jako podpůrné vozidlo). Běžet už jsem chtěl minimálně, takže sděluji dle mapy možné body setkání, Marký pro mne prý hned vyrazí.
Z Rakovníka je to po silnici do Lubné. Úsek dost nudný, silnice je vcelku frekventovaná, ale mě asfalt prospívá a já skoro celý kus (asi 4km běžím). Proto ani nepřemýšlím a pokračuji dále. Sice mimo silnici, ale další možnost naložení, je v obci Žďáry, kde trasa přebíhá silnici. Mlha se rozpustila a cesta vede mezi poli mírně do kopce. Svítí slunce a tak sundávám postupně triko, rukávy i nákrčník. Jsem rád, že jsem si přelil celou Magnézii, už jsem totiž odhadem půlku vypil. Žďáry míjím, Marký nevolá, tak pokračuji do Malinové (obec vzdálená další asi 2km). Překvapivě pořád více běžím, než jdu, ale běh není o moc rychlejší než chůze… prostě takový kontinuální pohyb vpřed (a je jedno jak). V Malinové stále žádná odezva, tak pokračuji. Před Zhoří už mi to ale nedá, tak volám já. Dozvídám se, že Marký bloudí a je stále někde – no moc daleko. Sděluji, že běžím max do Krakovce… odtud by byl další záchytný bod až obec Lhota a to by bylo cca 6km lesem mimo civilizaci. Nevím, jestli by mi pití stačilo a vůbec, jestli bych to dal. Potřeboval bych stejně zase pauzu, proto ten Krakovec.
Do Krakovce opět asi 2km běžím v kuse. Vidina jasně daného cíle umí divy. Je tam zřícenina hradu, tak si navíc představuji hospodu nebo alespoň občerstvení. Čekání u piva je více než lákavé, nicméně ve vesnici pod hradem nejen že končí silnice, chcípl tu pes, ale ani pivo se nekoná. Zmateně hledám jiný záchytný bod než hospodu, takže to zalomím na parkovišti pod hradem. Třikrát jsem se přesunu: lavička – stín – slunce, než sundám boty a totálně vyčerpaný uléhám do trávy. Pořád se ale nemůžu nějak zastavit, tak si hledám další činnosti – třeba vyndávám propocené oblečení z batohu a rozkládám ho na slunce, marně se snažím vyfotit se s hradem a podobně.
Nakonec mou agonii ukončuje Marký, která přijela na nějaké jiné parkoviště, ale po telefonátu je tu do pár minut. Přivítání …pak hodně piju …zjišťuji, že je mi špatně …volám týmu Budějčáků, který opět vyhrál …zase lehám …balím věci …teprve si uvědomuji, že můj POHYB VPŘED po skoro 18ti hodinách skončil.
Jedeme do Plzně, opět vítání, vyhlašování vítězů, spokojenost a cesta domů…
Poslední, co musím zmínit je to, že k oběhnutí salesiánských středisek mi po letošní etapě chybí přesně 60km, které musím do příští etapy doplnit. Takže ještě zbývá Krakovec – Plzeň 🙂