2020 Praha – Rumburk – Teplice 255 km
Georg:
Na Bosco runu jsem byl už po páté. Každý rok se na akci strašně těším a nikdy mě nezklame:-) Přijde mi, že každý rok je akce lepší a lepší. Také musím uznat, že každý rok se zvedá úroveň závodu. Když jsme jeli poprvé, tak jsme před závodem popoběhli maximálně do hospody na pivo a závod jsme skoro vyhráli, kdybychom nebloudili:-) Teď trénujeme nejméně 2 měsíce dopředu a tempo závodu je pomalu pod 5 minut na kilometr, což se bez tréninku nedá. Navíc letos jsem měl závod okořeněný tím, že manželka měla termín porodu a já každou chvíli čekal, že se od týmu odtrhnu a pojedu do porodnice. Ale vše dobře dopadlo a já se těším, až tohle jednou budu vyprávět své dceři;)
Kája:
Příkaz kapitána našeho týmu zněl letos jasně: „Vyhrát!“. A protože mamince, paní učitelce a podobným se neodporuje, nešlo to jinak. I když při bruslení z kopce po kotníky v bahně v lijáku intenzity přívalového deště mi vůbec nedávalo smysl, kde co a proč tady teď dělám, musím uznat, že závod se i tento rok velice vydařil. Nejen, že se nám opravdu vyhrát podařilo, ale atmosféra celého Bosco runu je nepřenositelná. Kdo nezažil, neuvěří. Proto také velké díky organizačnímu týmu, že to ještě nepověsili na hřebík. Těšíme se napřesrok!
Dan:
Jak je najednou ta naše malá republika veliká, když ji chcete oběhnout kolem dokola a nevynechat při tom ani jedno Salesiánské středisko mládeže! Každý ročník Boscorunu je jedinečný, a tak se vždy stane něco nového, něco nepředvídatelného. Bloudění, zranění, divoká zvěř, nesnesitelné horko, déšť, přes který není vidět, tma, ve které není nic vidět, most, který není na mapě vidět … Přesto by se dalo říct, že letošní ročník byl pro náš tým zadostiučiněním. Zkušenosti z minulých ročníků nás vybičovaly ke skvělé přípravě závodu včetně běžeckého tréninku. Celých 23 hodin a 17 minut na trati se tak stalo téměř bezproblémovým výletem malebnou krajinou Podřípska, Českého Švýcarska a Krušných hor. Samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Například v Hřensku plném turistů jsem jako běžec s vlaječkou a startovním číslem na prsou neunikl stručnému dialogu s protijdoucím turistou: „Odkud a kam?“, křikl. „Do Teplic. Z Prahy. Přes Rumburk“, odkřikl jsem a minuli jsme se. V zádech jsem slyšel už jen přitakání: „No dop*dele…“. Je velikou radostí, že se všechny týmy se ctí opět setkaly v cíli a shodli se minimálně na jednom faktu: za rok na viděnou!
Štěpán:
Napřed je nutno říci, že tento štafetový závod nemá v ČR obdoby. Je to totiž štafetový etapový závod, když celý dokončíme, za 8 let oběhneme celou republiku a zároveň všechny salesiánská střediska. Další jeho jedinečností je to, že není vůbec značený a nejsou předem stanoveny předávky. Je jasně daná trasa, která se musí dodržet, ale předávky už si určuje každý tým libovolně. Náš tým 4ák BĚŽÍ, se účastní v různém složení od prvního ročníku, tedy máme už za sebou: Brno, Pálavu, Zlín, Fryšták, Beskydy, Ostravu, Jeseníky, Sebranice, Pardubice, Polabí a letos startujeme z Prahy, kam jsme doběhli vloni.
Letošní ročník se nesl v našem týmu hlavně velkými nejasnostmi ve složení. Když jsme totiž zjistili, že to bude ročník nejdelší a jistých nás je pouze šest běžců, začali jsme shánět na poslední chvíli další členy. Do toho bylo dlouho nejasné, kudy nakonec trasa povede (německá varianta se nakonec nekonala). Poslední změny v trase (jejím závěru) byly nakonec ještě dva dny před startem a ještě na startu nebylo jasné, zda je nebo není v jednom místě most, či se bude plavat. Je tedy naprosto k neuvěření, že se náš tým sešel v plném počtu deseti běžců již hodinu před startem. Tři z nás mají zatím za sebou všechny etapy (start – cíl), dva jsou letošními nováčky a jeden je dopředu nejistý, zda dokončí (kdykoli totiž může odjet k porodu).
Během této hodiny, jsme mohli projít všechny trasy, doladit nejasnosti, v klidu přendat věci do aut, se kterými poběžíme a konstatovat, že stejně až Georg odjede, bude zase všechno jinak. Letošní velkou změnou bylo to, že všichni měli mapy v telefonech, za což děkuji Danovi, že vše krásně nachystal. Já jsem byl jako vždy výjimka, jelikož nevlastním chytrý telefon, ale měl jsem tentokrát mapy nahrané v hodinkách. Na startu se nás sešlo stejně jako vloni, pět týmů.
Z Prahy v 17:03 odstartoval, v šíleném vedru kolem 35°C, Georg, který si chtěl odběhnout alespoň jeden úsek. Naše auto bylo na řadě až poslední, tedy máme asi tři hodiny času. Každopádně jedeme na první velkou předávku mezi prvním a druhým autem, ať víme, jak na tom jsme. Informujeme se sice o každé předávce přes Fb skupinu, ale „live“ je to lepší a ještě můžeme podpořit naše běžce. Druhé auto vybíhá a jsme se ztrátou cca 5min na druhém místě za týmem organizátorů. Jako každý rok to tedy nasvědčuje tomu, že o vítězství budeme bojovat pravděpodobně opět MY a ONI.
Přesouváme se do Vraňan, kde má Hanička předávat mě, a já budu běžet asi poslední úsek za světla. Náš tým zatím běží téměř přesně podle plánu, takže po osmé večerní bych měl vybíhat. Teplota je stále kolem 30°C, ale slunce už konečně zapadá. Háňa už je tu a tak hurá do prvního rovinatého úseku. Prvním půl kilákem jsem se už předem rozklusával, takže jdu na jistotu k mostu a za ním běžím polní cestou podél kanálu Labe. Koukám na hodinky a držím tempo 4:05. Plán byl 4:20-30, ale běží se parádně, tak budu doufat, že jsem nepřepálil. Je to naprostá rovina a jenom něco přes 9km. V Lužci nad Vltavou první drobný zádrhel: opravovaný most a rozkopanou silnici, ale úspěšně obíhám a na další křižovatce si nabíhám cca jen 30m kolem ostrůvku. Z vesnice vybíhám asi 100m za závodnicí z týmu organizátorů a při předbíhání zjišťuji, že si s nástrahami Lužce poradila hůře než já a bloudila. Jednotlivé kilometry dál odkrajuji ve strojovém tempu 4:01-4:07 a blíží se Vrbno, kde čeká na předávku nějak moc běžců. Tuším proto, že ani třetí tým nebude dlouho za námi. Míjím kapličku, kde jsem měl předávat, ale po nejasnostech s mostem, jsem úsek prodloužil a Mája bude čekat až za mostem (nebo za řekou). Most tam nakonec je, ale tím že je jinde, přebíhám prošlapanou cestu mezi kopřivami asi o 50m a když se vracím, potkávám běžce z druhého týmu, který ale také moc nevěří, že trasa vede tudy, takže jsem moc neztratil. Hned za mostem předávám Máje a běžím pomalu dál až k místu, kde na mě čeká Dan. Sedám do auta a frčíme na další předávku, která je hned za asi 3km. 9,3km jsem měl za 37:50 (tempo 4:04), další úsek už ale tak rovný nebude a hlavně bude tma.
Dan se připravuje na předávce a já jdu přes most naproti Máje, kterou potkávám u schodů, a když vyběhne, vezmu od ní vlajku a přebíhám most až k Danovi. Takto celý náš tým často nahání cenné vteřinky, když v závěru úseku na pár set metrů někdo vystřídá. Přejíždím teď už opět za volantem přes Mělník až do Liběchova, kde už čeká připravený Georg (ještě neodjel). Dan přibíhá, sice málem pokousaný od psa, ale stále na prvním místě, a jelikož naše auto nikam nechvátá, jde se vykoupat do Labe pod zdymadlo a já čekám na ztrátu dalších týmů. Na druhé již máme čtvrt hodinu a na třetí více jak půl hodinu. Když po hodině proběhne předposlední tým a hlásí, že poslední je kus za nimi, nemá už cenu dál čekat a jedeme opět na naši předávku.
Od zámku v Zahrádkách, kde by mi měla opět Hanička předávat, poběžím do České Lípy. Poté co se převléknu a vyměním baterky v čelovce si jdu opět proběhnout prvních pár set metrů a zjišťuji, že teď už to nebude sranda jako v prvním úseku. Podle hlášených předávek, bych měl vybíhat kolem půl jedné. Kluci šli opět naproti Haničce, a jelikož je tu dost dlouhá rovná alej, je vidět čelovky pěkně daleko. Po půl jedné se opravdu z dálky blíží někdo s vlaječkou a předává mi ji.
Hned po asi 300m se vbíhá do lesa a já přepínám čelovku na nejjasnější režim. Běžím kamenitou cestou mírně z kopce, ale tempo je jen 4:40, takže plán běžet co to půjde, kolem 4:30, asi neklapne. Následuje rovnější pasáž, kde by se i dařilo běžet pod 4:30, ale následuje cesta sice po rovině kolem nějakého potoku, ale údolí je plné skal a skalek, mezi kterými se cesta klikatí a cca 1/3 je po dřevěných lávkách. Když na moment zvednu hlavu, kužel čelovky osvítí pokaždé nějakou skálu. Ve dne by to tu bylo asi fakt krásné, ale teď musím koukat pár metrů před sebe… Podruhé přebíhám po mostku potok a následuje další část trasy, která vede do kopce. Nejprve údolím stále plným skal, později opouštím les a běžím po asfaltové cyklostezce, kde mohu přepnout čelovku opět na úsporný režim. I do kopce běžím tempem pod 5:00, takže spíše než na profilu, je tempo závislé na povrchu. V Kvítkově měním směr téměř o 180° a též jsem v nejvyšším bodě úseku. Po vyběhnutí ze vsi opět opouštím i asfalt a z kopce běžím po polňačce, kde zase zapínám čelovku naplno. Blíží se, podle předem nastudované mapy, trochu krizové místo s několika odbočkami. Vše trefím naprosto přesně, ale zaskočí mě nejprve kamenné schody, které sbíhám a následně kličkovací cesta kopřivami, kde není vidět vůbec pod nohy a před sebe max na dva metry. To byl nejpomalejší kilometr v tempu 5:40, ale dále už by to zase měla být pohoda. Vybíhám z údolí a cesta se rozšiřuje, po dalších pár stech metrech mění na rozbitou asfaltku a nakonec pěknou asfaltku. Navíc by to už mělo být po rovině, tak opět natahuji krok. Před Českou Lípou běžím ještě asi 2km po pěšině kolem Ploučnice, kde na konci lehce zaváhám. Hodinky ukazují jasně vpravo, ale cesta zatáčí pouze vlevo přes most. Otáčím se a cesta totiž vede asi pět metrů zpět a pak zatáčí. Ztráta cca 5 vteřin, ale nebloudím! Dál už se běží ulicemi České Lípy, kde opět přepínám na úsporný režim a sleduji poslední lidi na zahrádkách u hospod. Město téměř celé přebíhám a Máje předávám po necelé hodině běhu. 12,3km, čas 56:53 a cca 100m převýšení nahoru i dolů. S tempem 4:37 jsem se sice nevlezl pod plánovaných 4:30, ale v některých úsecích se na tempo prostě nehraje a je důležitější bezpečný krok.
Máju čeká vcelku jasný úsek do Svojkova, kde předá Danovi a ten poběží opět skalami a lesy do Nového Boru. Osuším se a převléknu, sedám za volant a Dan mě naviguje do Svojkova, kde se mi vymění posádka a já řídím až na předávku v Novém Boru, kde je již opět připravené Georgovo auto. Trochu se prospali a tak jsme ve stínu jejich auto přejeli a museli se kousek vracet. Prohodíme pár slov, Georg zatím neodjíždí a běží se dobře. Dan přibíhá, Georg vybíhá a jejich auto mizí. Já mám opět v plánu čekat na další týmy a udělat si obrázek o našem náskoku. Dan jde hledat vodu a najde parádní. Přímo uprostřed náměstí se koupeme v kašně, kde je dokonce chlorovaná voda. Vůbec nevadí, že je jí sotva 30cm. S Danem se koupeme celý a Mája smočí alespoň nohy.
I naše auto se jde prospat, ale já držím stráž. Sleduji komunikaci ostatních aut a zapisuji časy, předávek. Zároveň hlásím, že druhý tým je již 52min za námi, další ztrácí více jak hodinu a čtvrt. Na chvilku si lehnu, ale neusnu. V 5:10 přichází zrovna vzbuzená Mája a já jdu vzbudit Dana. Na čtvrt na šest je plánován přejezd do Rumburku na kontrolní bod. Je už světlo a první lidé procházejí doteď téměř prázdným městem. Než odjedeme, proběhnou všechny týmy, poslední se ztrátou něco přes 2 hodiny.
V Rumburku naše druhé auto budí organizátory ze spánku, naše auto přijíždí již za deště a přejeme si ranní kávu. Než je nachystaná, už bychom opět potřebovali vyrazit na mou předávku, tak ji chladíme Kofolou. Dle Dana tedy nic moc, ale shodli jsme se, že zahřála, možná více jak s rumem. Jsme již za polovinou a náskok na námi plánovaný vlastní čas máme kolem 30min. Ranní odhad našeho doběhu je tedy kolem 16:30.
Přesouváme se do Česko-Saského Švýcarska, kde mě čeká skoro 18km dlouhý úsek. Na start nejde dojet autem a tak se převlékám a cca 300m na předávku běžím. Dan jde Háně opět naproti. Už tu měla být, tak trochu nervózním. Bohužel malinko bloudila a přibíhá z jiné strany, předává vlajku a já vybíhám krátce před čtvrt na osm, vstříc dalším dobrodružstvím.
Krásnou cyklostezku opouštím hned po pár stech metrech a následuje slušný krpál, kde jsem hned nucen přejít do chůze. První 4 až 5 km mají být do kopce, dále by to mělo být už lepší (což se ale nakonec neukázalo). Průměrné tempo mi pomalu klesá až na 5:50 a já ani neodhaduji, jak dlouho mi to celé potrvá. Jisté je to, že je chladněji, takže běžím nakonec nalehko bez pití a rád bych se vešel pod 1:50hod. Po prvních pěti km opravdu následovalo krátké klesání, kde jsem se dostal v průměru na 5:30, ale hned po něm jsem vběhl do skalních měst, kde byly jedny schody za druhými. Nahoru, dolu a pořád dokola. Asi na 7.km, jsem na ně málem doplatil. Uklouzla mi noha a já to jen tak tak vyrovnal. Hřbetem ruky jsem navíc sjel po hrubé skále a odřel si všechny klouby. Okamžitě se vyhrkla krev, ale podvrknutý kotník by byl horší. Pokračuji tedy dál nahoru a dolů, potkávám první dva turisty, GPS se občas ztrácí, ale nebloudím. Cesta je i dobře značená. Doběh se mi opravdu blbě odhaduje, protože průměrné tempo stále kolísá mezi 5:30 a 5:50. Pro představu mám nejpomalejší kilák i přes 8:30. Asi 4km před cílem to vypadá, že bych se mohl vejít dokonce pod 1:40hod. Běžím krásně z kopce po asfaltce, po necelém kilometru z ní ale opět odbočuji a stoupám opět do kopce, kde se nedá běžet a čekají mě ještě další schody. Následný seběh je také na prd, takže tempo nijak nenaháním. Míjím další čtyři turisty a již vidím cestu mezi chatkami, kterou jsem si před startem projížděl na mapách online. Na Mezní louku přibíhám těsně před devátou a předávám Máje, která pokračuje úsekem kolem známé Pravčické brány. Nejnáročnější úsek měřil 17,8km, 1:42:49 (tempo 5:47), nastoupáno 620m a 710m bylo dolů. Schodů nepočítaně nahoru i dolů.
Vyždímám totálně propocené oblečení a na již přeplněném parkovišti se převlékám. Je tu všude zákaz parkování, ale co. Následuje krátký přejezd prakticky jen rovně a z kopce dolů. Mája přibíhá úžasně rychle, takže Dan není ještě ani připraven v blocích. Vybíhá, Mája nasedá a míříme na předávku, kterou po domluvě během mého úseku trochu změnili. Začíná poslední cca třetina celého závodu a také třetina improvizací. Někdo z týmu totiž zahlásil, že tým organizátorů střídá po krátkých úsecích a dotahuje se na nás. Jak moc je za námi můžeme jenom odhadovat, jejich auto jsem zahlédl naposledy uprostřed mého úseku mezi skalami. Dál už jsme nikoho od nich nepotkali. Naší komunikaci navíc začal ztěžovat fakt, že při hranicích není téměř žádný signál, internet nefunguje vůbec a často se nedá ani dovolat. Přijíždíme na předávku, kde opět potkáváme auto s Georgem. Dan přibíhá, já opět beru asi na 300m vlajku a předávám Georgovi.
Další změny se dozvídám až v autě. Jeden úsek je tam totiž ještě dost dlouhý, takže beru první část, která má asi 3,5km. Ostatní běžci si různě úseky také střídají, ale v tom se úplně neorientuji. Jen doufám, že to nikdo nepřekombinuje moc a všichni budou tam, kde mají být. Nejprve míříme do Děčína na další kontrolní bod, kde z organizátorů mámíme informaci, že druhý tým je za námi cca hodinu. Pro nás to ale nic neznamená a jedeme stále naplno. Dan bere další část úseku za Děčínem a teprve pak se přesouváme již, za dost silného deště, na začátek mého nového úseku za Tisou. Zde říkám Danovi, jak je zvláštní být jako horolezec ve skalních oblastech, kde jsem nikdy nebyl a teď jsem tu bez lana jako běžec.
Na předávce u Tisé leje tak, že se nedá ani vylézt z auta. Úsek běžím bez mapy, ale je vcelku jasný. Nedělili jsem ho proto, že se nedá moc dobře stihnout přejezd aut, proto při rozdělení musí být přítomny auta dvě. Běžím v totál dešti, boty promočené hned od prvních metrů, ale už je to asi jedno. 3,4km blátem a terénem běžím 14:56 (tempo 4:24) a 60m+/110m+, ještě že jsem na to přes zapršené brýle moc neviděl.
Dále se přesouváme už podle plánu, další změny v úsecích už řeší ostatní auta. Přijíždíme tedy do Adolfova, odkud je to už asi 15km do cíle. Stále leje, ale je zde hospoda, takže plán je jasný. Bohužel je zde uzavřená společnost Němců a Polskému majiteli hospody se naše přítomnost moc nezamlouvá. Přesto tu přečkáme asi tři čtvrtě hodiny, dám si boršč a pivo a využijeme místní wifi, protože signál stále není ani na zavolání.
Když opouštíme hospodu, přijíždí obě naše auta a teprve podruhé za celou dobu závodu se potkáváme na okamžik všichni. Oblékám se do mokrých bot a čekám na předávku. Ani nevím, kdo mi vlajku přinese, už se v tom malinko ztrácím. Uklidňuji se ale tím, že když do teď nepřijelo auto druhého týmu, už nás asi nepředběhnou a nemusím to rvát na krev.
Vybíhám stále za deště směr Komáří hůrka. První asi 2km běžím po silnici, ale v jednom úseku je přes celou její šíři louže, kde probíhám po kotníky vodou. Následuje cesta loukou po rovině a poté do kopce – poslední kopec, z Komáří hůrky už budu jenom sbíhat do Krupky. Z Komáří hůrky je seběh terénem a já váhám, jestli to nemám oběhnout po silnici, kde by to bylo sice delší, ale bezpečnější. Nakonec přeci jen odbočuji a sbíhám podél nějakého vleku – no občas spíše scházím. Když se po chvíli opět ocitnu na krátkou chvilku na silnici, zjišťuji, že je mlha jako mlíko a autobus, co jede proti mně, mě pravděpodobně nemá možnost ani zahlédnout. Máme náskok, tak hlavně opatrně. Dál sbíhám opět lesem po kluzké trávě a kamení a už tempo opravdu nehrotím. Po silnici Krupkou to ještě napálím, ale už je to asi fuk. Před předávkou Máje přepínám hodinky i na další úsek a běžíme ho s Májou společně. Je dost orientačně náročný a Máje navíc v dešti nefunguje telefon. Takže je fajn, že trasa v hodinkách a dva páry očí jsou tutovka a my nebloudíme, ani na posledním úseku.
Dobíháme společně do Proboštova, odkud už máme posledních cca 700m odběhnout společně celý tým. Nikde ale ani noha, tak přebíháme koleje a míříme k cíli. Tým potkáváme po asi 300m, a dál sídlištěm Prosetice, míříme už beze spěchu k cíli u Salesiánského střediska. Můj poslední dvojúsek: 13,1km/1:10:10 (tempo 5:21) 130m nahoru a šílených 650m dolů.
Celý závod máme za 23:17, tedy o fous rychleji než jsem plánoval (24hod). Opět jsme vyhráli, ale letos jsme završili hlavně vysněný zlatý hettrik a hned v cíli boucháme šampaňské. Teprve poté jdeme všichni do sprchy a do suchého a následně čekáme na další týmy. Všichni nakonec doběhli do cíle a tak jsou vítězi vlastně všichni. Tak zase za rok …do Plzně 🙂
Jo a Georgovi se včera narodila dcera 🙂