2015 Praha – Velehrad 355 km
Již delší dobu jsem v sobě nosil myšlenku na delší štafetový běh a oslavy v rámci 200. výročí narození Dona Boska položily základní impulz reálné akce. Společně s kamarády jsme pak naplánovali běh z Prahy na Velehrad, kde se konaly Salesiánské oslavy. Akci jsme pracovně nazvali „Bosco run 2015, aneb běžíme na Salesiánský Velehrad“. Nonstop štafeta 5 běžců, 355 km, časový limit 48 hodin. Beze sporu troufalý počin – proto jsme celou akci začali 5. srpna 2015 na Hradčanech u biskupa Káji Herbsta, který nám ochotně a s úsměvem udělil požehnání. Startovní klakson zazněl v 19 hod. a tím začal náš společný běh z Hradčan směr Salesiánský Velehrad. Cestu přes Karlův most, jsme si nemohli nechat ujít a náležitě jsme si ji vychutnali, Honza celou cestu troubil na zmatené turisty naším žlutým doprovodným klaksonem. V Praze jsme se ještě zastavili u sv. Kříže u otce Jaroslava Mikeše, kde skončil náš společný běh a započala štafeta. První běžel Dominik. Nikdo z nás netušil, co nás čeká a zda tuto výzvu dokončíme. Střídali jsme se přibližně po 10 km a trať jsme naplánovali po turistických cestách. Bloudění, obzvlášť v noci, neminulo nikoho z nás a setkání s lesní zvěří taky ne. Radek po svém prvním nočním běhu utrousil něco jako stezka odvahy a v jeho očích bylo vidět, že nás rád vidí. Moje noční setkání s divokým prasetem ve mně taky nevzbuzovalo touhu po lesním rozhovoru pod jedlí a byl jsem rád, že tyto emoce byly oboustranné. Když pak člověk uviděl na smluvené zastávce auto s kamarády, jeho pocit se rovnal pocitu malýho kluka běžícího k rozzářenému stromečku. A to i přes vědomí, že stráví následující 4 hodiny ve společnosti čtyř upocených jinochů, než se zas vydá na trať. Běh ve dne byl veselejší, bylo vidět na turistické značení a na krásy přírody. Střídali jsme se poctivě a mezitím co jeden běžel, auto s proviantem přejelo na smluvenou zastávku, převážně k vesnickému kostelíku. Z běžeckého jídelníčku jsme si dopřávali čokoládu, gely a tyčinky, vše poctivě zapíjeli ionťákem nebo magnesiem. Po 24 hodinách však člověka přepadne chuť na něco normálního a tak Honzův geniální nápad s rohlíky a Vysočinou zachránil celou akci. Jelo se dál. I přes to, že nám společnost dělaly nezvaná únava, hlad a puchýře, neztráceli jsme humor. Toho si u kluků cením. Dream team, řekl by klasik. Zatímco běžec na trati krájel kilometry potažmo míle, ostatní se sunuli na další bod určení. Zastavit, vylézt z auta, namíchat ionťák, namazat se masážním krémem, vybalit karimatku a snažit se využít čas pro spánek ve stylu „per partes“. Je tady, už běží! Přesun na další pozici! Zní mi ještě v uších. Jirka ochotně přebírá vlajku s Donem Boscem místo štafetového kolíku a mizí za rohem. Takhle scéna se opakovala 38x dokola během 50 hodin. Ke konci jsem si připadal jako zacyklenej stroj. Hlavně vydržet, opakovali jsme si a navzájem se plácali po rozlámaných zádech. Stalo se. Vydrželi jsme všichni, žádný úraz či kolaps. Jen náš žlutý doprovodný klakson nevydržel, čest jeho památce. Uteklo to v celku rychle, vnímám jen poslední zatáčku, jak všichni dobíháme na Velehrad. Únavu střídá euforie. Jsou tady! Křičí Anežka Hesová s Vaškem Jiráčkem, kteří nás povzbuzují při posledních metrech. Opírám se o kříž tyčící se na posvátném prostoru do nebes a vychutnávám sílu okamžiku. Dokázali jsme to…
Martin Friedl
Běžci: Radek Myška, Dominik Převor, Jan Havran, Jiří Záleský, Martin Friedl
(Fotogalerie zde: http://boscorun.cz/?page_id=304)